Aktuality a oznámení

Několik poznámek k historii lékařské fyziky

Existuje celá řada definic lékařské fyziky. Podle stanoviska Evropské federace organizací pro lékařskou fyziku (EFOMP)1 z r.1997 je lékařská fyzika vědním oborem zabývajícím se aplikací fyzikálních principů a metod v lékařství. Samotný pojem "lékařská fyzika" je však mnohem staršího data. Poprvé užil tohoto pojmu v názvu své knihy A. Fick již v roce 18562. O 35 let později jej F. J. Brockway opět použil v názvu knihy3. Je zajímavé, že první užití pojmu lékařská fyziky v názvu knihy A. Ficka časově spadá do doby, kdy byla na lékařských fakultách v Rakousku-Uhersku a v Bavorsku zavedena fyzika jako povinný zkušební předmět4. V té době se však jednalo jen o kurz základů fyziky, bez hlubšího vztahu k vlastnímu lékařskému studiu.

Jako specifický studijní obor na lékařských fakultách v Československu se lékařská fyzika začíná formovat až po vzniku samostatného státu a po založení univerzit v Brně a v Bratislavě. Zatím co v Praze a v Brně byla lékařská fyzika i nadále především kurzem fyziky pro mediky, na Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě vznikl ve 30. letech minulého století skutečný ústav pro lékařskou fyziku a jeho zakladatelem byl prof. PhDr. Viktor Teissler, který byl též autorem první české učebnice lékařské fyziky. Její první vydání vyšlo v r. 1937 a druhé těsně po skončení II. světové války v r. 1945. Používána byla na lékařských fakultách v Čechách a na Slovensku až do začátku 50 let.

Ke změně chápání obsahu lékařské fyziky dochází právě na začátku 50. let minulého století. O obor se ve větší míře začali zajímat fyzikálně vzdělaní lékaři, kteří spolu s biologicky zaměřenými fyziky začali obsah předmětu více směrovat k potřebám lékařského studia. Tak se během několika let z kurzu fyziky pro mediky stal svéprávný předmět teoretické části lékařského studia s návaznostmi na jeho preklinickou i klinickou část. V souvislostmi se stále hlubším pronikáním do struktury i funkce biologických systémů se obsah lékařské fyziky začal více přiklánět k biofyzice a koncem 70. let došlo i ke změně názvu jak vyučovaného předmětu, tak i pracovišť.

Vývoj vědeckého poznání však nelze zastavit. Množství informace narůstá a tak se lékařská biofyzika vzdává části výkladů fyzikálních jevů na subbuněčné a molekulové úrovni ve prospěch jiných oborů a zaměřuje se více na výklad fyzikálních principů nových technologií, využívaných v diagnostice, terapii i laboratorní technice. Vrací se tak na vyšší úrovni k původnímu obsahu lékařské fyziky s úvahou návratu k původnímu názvu lékařská fyzika nebo v modernějším pojetí biomedicíncká fyzika5.

Výuka lékařské biofyziky a s ní spojený základní i aplikovaný výzkum představují však jen jednu stránku pojmu lékařská fyzika. Jako lékařští fyzikové (medical physicists) nebo též zdravotní fyzikové (health physicists) se deklarují fyzikové pracující v klinických oborech jako je radioterapie, nukleární medicína a v poslední době též laserová technika. Vstup fyziků do medicíny začíná na přelomu 19. a 20. století, a to v souvislosti s objevem Rentgenova záření a jeho využíváním jak v diagnostice, tak především v terapii nádorových onemocnění. Fyzikové zde pracovali hlavně jako dosimetristé i jako operátoři ozařovacích systémů. Tento stav trval po celou první polovinu minulého století.

V druhé polovině minulého století se lékařští fyzikové podíleli na vývoji a aplikaci řady dalších diagnostických a terapeutických metod. Tak se koncem 50. let minulého století podíleli na aplikaci urychlovačů částic při terapii zhoubných nádorů. V současné době se sofistikovaných lineárních urychlovačů používá k výrobě urychlených elektronů nebo tvrdého Rentgenova záření. Intenzitně-modulovaná radioterapie (intensity-modulated radiation therapy IMRT) používá počítačové programy, které přesně tvarují ozařovací pole a kontrolují paprsek urychlovače s cílem soustředit maximální dávku záření do nádoru a zároveň minimalizovat ozáření okolních zdravých tkání.

Další rychle se rozvíjející diagnostickou technikou je pozitronová emisní tomografie (PET). Tato technika využívá pozitronové zářiče s krátkým poločasem vyrobené v cyklotronu. Těmito nuklidy se označují biologicky významné sloučeniny, jako jsou glukóza, hormony a aminokyseliny, které umožňují sledování některých fyziologických faktorů, včetně krevního oběhu a metabolismu. Významný je též podíl lékařských fyziků a techniků na vývoji a zavádění moderních zobrazovacích metod jako je ultrasonografie, výpočetní tomografie a zobrazování pomocí magnetické rezonance.

Význam lékařské fyziky podtrhuje skutečnost, že za fyzikální objevy, které měly bezprostřední význam pro rozvoj lékařské diagnostiky a terapie, bylo uděleno celkem 5 Nobelových cen. Jsou to v časovém sledu:

   
  • 1901 – Nobelova cena za fyziku, udělená Wilhelmu Conradu Roentgenovi za objev paprsků X v r. 1896.
  •    
  • 1952 – Nobelova cena za fyziku, udělená Felixi Blochovi a Edwardu M. Purcellovi za objev magnetické rezonance.
  •    
  • 1977 – Nobelova cena za fyziologii a lékařství, udělená Rosalyn Yelow za objev radioimunoeseje – citlivé diagnostické metody průkazu radioaktivních substancí v těle.
  •    
  • 1979 – Nobelova cena za fyziologii a lékařství, udělená Allanu M. Cormackovi a Godfrei N. Hausfieldovi za objev výpočetní tomografie (CT), dnes jedné z nejrozšířenějších zobrazovacích metod v lékařství.
  •    
  • 2003 – Nobelova cena za fyziologii a lékařství, kterou obdrželi Paul Lauterbur a Peter Mansfield za využití jevu magnetické rezonance pro lékařské diagnostické zobrazení (MRI).
  • I. Hrazdira

    E-mailový zpravodaj

     

    Vepsáním a odesláním e-mailu dáváte souhlas se zasíláním elektronického zpravodaje.

    Odeslat

     

    Partner stránek

    Získat Premium účet

    Zobrazit

    Staňte se členem

    Informace
    Přihláška